O vodníkovi a chlípném pedagogovi

Seděli jsme se ženou v poloprázdné čekárně s papírky pořadníku v rukou a čekali na vydání nových pasů. Nad dveřmi se rozsvěcela červená čísla. Mlčeli jsme, pohrouženi do svých myšlenek. Na co myslela žena, nevím, ostatně do ženské a do melounu nevidíš.  

Já přemítal, jak budu v létě točit pro Českou televizi vodnickou pohádku. Na rybníku Vrah na Jižním Městě, nedaleko, abychom ušetřili. Produkční by byl vůbec nejradši, kdyby se rybník nacházel rovnou v areálu Kavčích hor.

            Snažím se proniknout do hastrmanské tematiky, a tak jsem se například dozvěděl, že vodník není vůbec tak mírná, dobrosrdečná figura, jak se traduje, ale že „též miluje hudbu, tanec a alkohol. Rád se objeví v hospodách, je tam pak veselo. Končí to většinou velkou rvačkou, nebo dokonce i vraždou.“ Láká občany do své vodní říše, topí je a dušičky schovává pod pokličky do hrnců.

            Napadlo mě, ale to by nebyl příběh pro nevinné děti, co kdyby v těchto skončily duše českých politiků, kteří se nemohou o ničem dohodnout, a nikoho kromě sebe nezastupujíce, otravují pozemský vzduch – jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet. (prokrista - zase už o nich píšu, kolikrát jsem si přece slíbil...)

            Žena se zadívala na vyschlý fíkus u okna, jehož zaprášené listy jako uši smutného psa visely v paprscích jarního slunce prosakujícího ze dvora úřadu. Neměla na fíkusy dobré vzpomínky, a já věděl proč. Kdysi ji nechal soudruh ředitel gymnázia rozhlasem zavolat do ředitelny, kteroužto vzápětí zamkl.

            „Sluší nám to, že?“ ukazoval jí fotky z maturitního večírku, kde spolu tančili.

            Pak se beze slova odebral k fíkusu u okna a masturboval do tohoto. Načež vytřeštěnou dívku zase propustil. Jelikož tyto pozoruhodné a jiné praktiky provozoval s žačkami stále hojněji, skončil nakonec za mřížemi.

            „Kdysi jsem žádala o výjezdní doložku a na vnitru se to s fízlem na pasovce opakovalo,“ řekla mi žena polohlasně. „Já vím, že fíkusy za to nemohly, ale pro mě jsou prostě symbolem té bolševické doby.“

            Poznamenal jsem, že dneska by se to už zaplaťpánbu stát nemohlo.

            Nad dveřmi se rozsvítilo její číslo.

            Vešla a já pro jistotu nakoukl do kanceláře - seděla tam úřednice, žena, instinktivně se mi ulevilo.

            Přejel jsem pohledem smutný, unavený fíkus a vrátil se v duchu k připravované pohádce. Jestlipak víte, co vlastně znamená slovo hastrman?

            Ten, který se chechtá...