Ani svého prezidenta si zastřelit neumíte

Když rodina včetně našeho jezevčíka Jean-Paul Belmonda usne, hupsnu do „červí díry“ a časoprostorem navštívím v roce 1922 spisovatele Jaroslava Haška na Lipnici. Proč zrovna Haška? K výročí jeho stotřicátých narozenin budu o něm totiž  natáčet pro Českou televizi hodinový dokument, a tak se potřebuju leccos dozvědět „z první ruky“ od autora geniálního románu o Švejkovi, kde je úplně všechno jako v bibli, navíc ale i se srandou.

Zapálí si fajfku a přisune ke mně legendární šestilitrový džbán s pivem. „Tak co u vás novýho?“ ptá se Hašek. „Ále,“ povídám, „střelili nám Klause.“ „Kterýho, já znám dva, jednoho, co sbírá psí hovínka a druhýho, kterej je ředitelem soukromýho gymnázia, co ho dotuje ČEZ z peněz vycucaných z občanů.“ „Prezidenta Klause,“ povídám. „Ježišmarjá, a kde se mu to stalo?“ „V Chrastavě na Liberecku.“ Oba jsme si zhluboka zavdali ze džbánu. „Vsadím se,“ povídá Hašek, „že ten člověk, co mu to udělal, se na to pěkně voblík.“ „Kdepak,“ na to já. „Měl maskáče a vůbec se choval, že by ho izraelská ochranka musela zatknout ještě než se narodil.“

Jaroslav Hašek zavolal svoji ženu Šuru, aby nám přinesla stopečku slivovice. „Dal mu,“ zajímal se spisovatel, „jednu nebo několik?“ „Vystřílel“, povídám, „do něho celý zásobník.“Vypili jsme stopečku a Hašek poslal svoji brblající ženu Šuru pro další.

„Trápil se dlouho?“ zabafal Hašek z fajfky. „Kdepak,“ já na to, „voni ty náboje byly jen kuličky, plastikový.“

Spisovatel nevěřícně kroutil hlavou. Pak pronesl: „Já už delší dobu slýchám, že v zemi máte pěknej bordel. Všechno je předražený, nic nefunguje, padáky, stíhačky, obrněný transportéry, silnice jak valchy. Krade se strašlivě, někde dokonce rozebrali most, doufám, že ne Karlův. To nebylo ani za Rakouska.“

Smutně jsem přitakal. „A ožralí mafiáni přejíždějí auty na ulicích ženské – a příjemně se přitom usmívají - dovoluji si použít váše oblíbené slůvko,“ dodal jsem.  Spisovatel se zatváříl polichoceně a pravil, co se týká zlodějen, že už psal ve Švejkovi, jak vojenští intendanti kradou, láskyplně na sebe mrkajíce. A kdo nekrade, ten je podezřelej, že už má nakradeno dost.

„Nejhorší jsou politici,“ informuju hostitele, „ministr financí dokonce krade tak, že ani poledne nedrží…“

„A ještě ke všemu,“ povídá Hašek, „ si ani svýho prezidenta neumíte pořádně střelit. Tohle mi moji kamarádi snad neuvěří, “povídá Hašek. Osmělil jsem se zeptat: „Kteří kamarádi, Mistře?“

„Franz Kafka a Jan Hus,“ opáčil Hašek. „Občas se tu u mě zjeví na partičku mariáše…“

Rozloučil jsem se a vrátil se „červí dírou“ do Česka.

Druhý den mě žena varovala, abych tenhle blog netisknul, že budu mít potíže.

„Ale co,“ povídám v Mistrově duchu, „druhou díru mi do zadnice neudělaj.“