V parlamentu by chtěli děti z počítače

„S dětmi točit nemůžeme,“ prohlásil produkční našeho televizního filmu a s nešťastným výrazem mi ukázal zákon ,,o výkonu umělecké činnosti dítěte“ - tento výplod byrokratického mozku, schváleného parlamentem, účinkování dětí ve filmu totiž prakticky znemožňuje.  

O povolení účinkování dítěte se musí s řádným předstihem požádat úřad práce, přičemž je třeba splnit celou řadu podmínek.

Například: ,,maximální rozsah výkonu je od 2 do 4 hodin denně“. To v sobě zahrnuje i čas dopravy na místo natáčení, tak si brachu filmaři spočítej, kolik ti zbyde na vlastní práci.

Dítě také „nesmí vykonávat činnost v době mezi 22. a 6. hodinou“ - čímž je zlikvidováno veškeré noční natáčení - takto by v minulosti nevznikl jediný dětský film, jimiž jsme se proslavili po celém světě.

To však poslance nezajímá. Pro ně je důležité, aby děti měly nepřetržitý odpočinek, přičemž je třeba navíc uvést přesný rozvrh nejméně 14ti hodinového tohoto. Dítě vybaveno lékařským posudkem musí též samo dát písemný souhlas k účinkování - „je-li toho schopno s ohledem na věk a rozumovou vyspělost“. Že by mu snad hrozilo obsazení násilím?

Vše bude přísně kontrolováno a v případě nedodržení ustanovení hrozí tvůrcům filmu pokuta ve výši až 2 milionů...

Natáčel jsem řadu dětských filmů. Adepty nedospěláckých rolí jsme hledali po školách - neomylně nás zaujali většinou darebáci, osobnosti oproti pedagogy doporučovaným bezbarvým premiantům.

Večer po těžkém natáčení pořádali místo odpočinku dětské mejdany, a nazítří nebyli nikdy unavení, protože filmování pro ně byl pohyblivý svátek. Ty starší děti ještě stačily trápit dozor, například vychovatelka na exteriéru mi vyděšeně hlásila, že nejmenovaný dětský herec (Michal Suchánek) skoupil v recepci všechny prezervativy.

Práce na filmu, zábavná, někdy i únavná, však dětem nepřinášela žádnou újmu - naopak rozvíjela jejich tvůrčí schopnosti a sebevědomí, učila je samostatnosti a odpovědnosti, byla dobrou přípravou pro život.

Podle nynějšího zákona č.121 nebude už u nás možné natáčet ani těch pár dětských filmů, na něž se horkotěžko shánějí peníze. Páni poslanci by zřejmě nejradši, kdybychom děti vytvořili počítačově, nebo aby je hráli dospělí trpaslíci.

Ale Jirka Krytinář (mimochodem mnohými navržen na Největšího Čecha), je sice dobrý herec, ovšem pacholíčka už z něj neuděláte. Při nejlepší vůli.

Nedávno jsem se dočetl, že Jirka hodlá také zamířit do politiky – navrhoval bych ho jako ministra obrany. Při jeho spatření by nepřítel, jak píše Hašek, „prchal v děsu“.