Jsem jako Lenin

Elektrikář, který k nám dorazil, na mě udělal tak trochu dojem člena Svědků Jehovových. A hned zkraje mě upozornil, že kromě o elektrice v našem bytě se mnou nebude o ničem diskutovat, moc dobře ví, že jsem natočil několik nemravných filmů.

„Hříchy mládí“, usmál jsme se, „ale aspoň ty filmy nebyly pokrytecké, jako jsem se teď dočetl v bulváru, že žena při souloži s manželem, která ji nebaví, má třeba s pohledem na strop uvažovat jak tento vymalovat, či přemítat o zavařování ovoce, eventuálně o potenciálním milenci.“

Humoruprostý, zamračený elektrikář, protože zapomněl mobil v autě, a měl plné ruce práce s elektroinstalací, jež pamatuje ještě Křižíka, mě požádal, jestli bych na svém mobilu nenamačkal číslo manželky, s kterou potřebuje nutně mluvit.

Bylo obsazeno.

„Moje filmy byly pohádkami Boženy Němcové,“ pokračoval jsem, „ve srovnání s tím, co se produkuje dnes. Slyšel jste třeba rozhlasovou porno-show pana Rosenberga? Markýz de Sade by zalezl pod stůl.“

Elektrikář, s dráty jako hady v rukou, učinil nenápadné gesto, jakoby se snad pokřižoval.

„Svět propadl mravní zkáze,“ škádlil jsem toho dobrého muže dál. „Tuhle dopoledne se bavily v rádiu tři moderátorky, jaké to je, když se partner v posteli uprdne. Jedna pravila, že se s ním pohádala, druhá naopak, že se takové příhodě oba srdečně zasmějí a snad si dají i repete.“

„Nechte toho,“ povídá elektrikář pohoršeně, „nebo si to tady doděláte sám!“

Raději jsem znovu vymáčkl číslo jeho manželky. Stále obsazeno.

„Vy máte co mluvit o morální zkáze,“ zabručel elektrikář, „četl jsem rozhovor s váma, že prej neuznáváte Vánoce. A vaše paní je přitom katolička. To budete asi podařená rodinka.“

Už jsem neodporoval, protože jsem se bál, aby s prací opravdu nesekl, vždyť řemeslníci jsou, zas jak za komoušů, elita, již si musíme hýčkat.

Konečně jsem se dovolal na požadované číslo. Ozval se mladý ženský hlas. Mistr pustil kabely a běžel s mobilem do vedlejší místnosti, div se nepřerazil. Jehovisti mají asi tuze přísné manželky, pomyslel jsem si.

Zavřel za sebou dveře. I tak jsem zaslechl milostné švitořeni. Po návratu se mistr proměnil v jiného člověka. Maska pánbíčkáře, který zachmuřeně očekává Armagedon, rázem spadla. Zářil a vtipkoval, strkal ruce do drátů se slovy, že elektrický proud na něj nemá. Po skončení opravy jsem mu vnutil panáka.

 „Ruku na srdce,“ povídám při druhém, „to nebyla vaše manželka, s kým jste prve mluvil, že ne?“ A připomněl jsem tomu moralistovi biblické - vodu kážeš, víno piješ.

Lekl se, ale nakonec to popravdě, jak káže Strážní věž,  přiznal. A prosil mě, abych to nikde nezveřejňoval. To jsem mu taky slíbil.

Jsem jako Lenin. Nic lidského mi není cizí.