Až blechy začnou kašlat

„Důchodce musí bejt aktivní, aby nepropad depkám,“ povídá mi přítel Pepík Salakvarda v hospodě Zubajda, „jenže jak? Seniorský pánský klub mi žena zakázala, na tchai-tchi už nestačím, pétangue mě nebaví.“

„Co takhle canisterapie?“ povídám. „Myslíš, opatřit si hafíka? S tím jsou ve městě starosti,“ povídá Josef.„Měli jsme želvu, ale copak s tou si můžeš pohovořit?“ povídá, „to už je skoro jako s manželkou po čtyřiceti letech.“ Poradil jsem příteli Salakvardovi opatřit si rotoped. Na tomto, aby se nenudil, si může při šlapání číst, něco zajímavého mu zapůjčím.

„Tak co,“ ptám se příště, „pomohlo ti to?“ „Paráda,“ povídá, „spojení duchovna a pohybu. Seneca, Platon, Spinoza – tomu poslednímu teda nikdo nerozumí, toho musíš číst furt dokola, ale zase najedeš spoustu kilometrů, prokrvíš se a nemusíš se bát, že tě nějakej jouda venku na kole srazí autem.“ Salakvarda vytáhnul z kapsy lísteček s výpisky. „Třeba, hele, stoikové: Je lépe vyhýbat se strasti než vyhledávat slasti… No, ale dvojku si ještě dáme, ne? Pane vrchní!“ Usrkli jsme a Pepík pokračoval: „Tendle Čao-čou zasejc praví: žitím v nirváně se můžeme stát pány nad radostí a utrpením, a ne být jeho otroky. Jenže…“ Přítel náhle zesmutněl a zastrčil papírek do kapsy. „Jenže moje Milena nemá pro duchovní povznesení pochopení. Nirvánu,“ povídá, „kterou pak praktikuju na gauči, mi narušuje poznámkami typu – kdo konečně spraví sifon, kdo mi pomůže sundat záclony, kdo jednou umeje nádobí, a tak. A na rotopedu,“ povídá, „mi svévolně suší prádlo.“ 
„To víš, Pepíku,“ povídám, „ženy jsou pragmatické a nemají pro filosofii porozumění. A jak ona se ti v důchodu aktivuje?“ „Aktivovala se,“ povídá přítel, „v seniorském kursu trénování paměti, což je dobře, páč já už si pamatuju starou belu. Na druhou stranu mě co chvíli nachytá na nějakým mým výpadku.“

„Hurá!“ nadšeně zvolal při dalším setkání v Zubajdě přítel Salakvarda. „Můžu trénovat a číst si, ona teď tráví celé dny v kurzech Univerzity třetího věku. Učí se čínsky!“ Upřímně jsem mu pogratuloval: „Nic lepšího,“ povídám, „tě nemohlo potkat, Salakvardo. Tvoje podnikavá žena na starý kolena začne ještě snášet med.“ „Jak to?“ „Čína je v kursu,“ povídám, „ještě možná zbohatnete.“ „Leda až začnou blechy kašlat,“ skepticky pronesl. 

Ale pak se nad tím můj přítel Josef Salakvarda vážně zamyslel…