„Vychcánci, amatéři, zloději!“ rozčiloval se v Zubajdě můj přítel Josef Salakvarda, který po ovdovění hodlal prodat svůj zbytečně velký byt.
„Na radu kámošů jsem to dal na internet bez realitky, a stejně mě votaď prozváněli vod časnýho rána. Předem jsem ovšem kvartýr vypucoval, rozházený prádlo a děravý fusekle nacpal do skříně, vyvětral a posprejoval, a sám se divim, jakýho krásnýho bejváku se vlastně zbavuju, a že kunčafti se vo něj poperou.“
A pak mi přítel Salakvarda popisoval anabázi, kdy se u něho taky vystřídalo pár soukromníků. Jeden by to prý vzal za hubičku, druhému vadilo, že nemá na ulici stání („Hlavně esi ty to stání eště máš…“ dvojsmyslně poznamenal Josef), jistá panička by radši výhled na Hradčany, třetí se zasek na malém sklepu - „tak jsem ho tam málem zamk!“
Průběžně chodili tzv. zprostředkovatelé, či „pomocníci při prodeji“, nebo rovnou realiťáci, ač na netu výrazně varováni třemi !!!. Taktika vždy stejná: přicházíme nezávazně, jen si to tady omrknem, vyfotíme nebo natočíme za čtyři tisíce na video… “Kurvy, dyž budu chtít, můžu to mít zadarmo vod kamaráda od filmu Olmera!“
Na trhu že prý je hlad po nemovitostech, po takovýmhle bytě se jen zapráší, provize 5%, no tak ne, tak 4%, no ať nežerem, tak 3 a půl, akorát nám tady podepíšete takovou exkluzivní smlouvičku, nic se toho nebojte, jsme serióznost sama, denně prodáme deset kousků a děkovných mailů jak mravenců!
Jenže Josef, kdysi instalatér, není trouba a ví, co je to připoutat si k noze realiťáckou kouli s těma jejich fíglema. Za pár měsíců řeknou, že to nebouchli a že se s cenou musí dolů, dohadují se se zájemci za vašimi zády a běda, kdybyste si náhodou vy našli nějakého sami, utopíte se v pokutách.
Namítl jsem, že všechny realitky nejsou takové a kromě toho, nějak se přece živit musí. „Josefe“, povídám, „a tys byl ve svým fochu vždycky čistej jak lilie?“ Přítel pravil důstojně: „Já každýmu nalil čistýho vína. Pani, nekoukejte do tý výlevky jak husa do flašky, přines sem si patnáctimetrový péro a stejně se bude muset kopat! Baba klekla na kolena a prosila, abych to s tím pérem ještě zkusil, samo sebou, že sem věděl, že to prošťouchnu a vona pak z tý strašný úlevy a vděčnosti po mě ani nechtěla fakturu…“
Napili jsme se sodovky a přítel Salakvarda pronesl: „Zloději zlodějský! Rači sem si ten byt nechal!“
Ale posléze se uklidnil a s vychytralým úsměvem dodal: „A přivydělávám si s tím dlouhým pérem jako… ten …hodinovej manžel…“
