„To byl zase den blbec,“ povídá kamarád Josef Salakvarda v Zubajdě. „V noci mi někdo propích pneu, ale já vim kdo - soused Ferda. Voba vdovci, porád spolu válčíme kvůli věšení prádla na balkóně.“
Josef si objednal pivo čepované na čochtana. „Dal mi pod kolo zkroucenej drátek, šikula, ta svině jedna! Vyhodim mu dole pojistky, bydlí až v pátým patře, dědek,“ pomstychtivě pravil Salakvarda, „a navíc určitě kouká dneska na fotbal!“
Josef se zhluboka napil. „No a pak sem šel na poštu, tam fronta jak na toaleťák za totáče. Ňáká Ruska odstrčila lidi a hrnula se k vokýnku. „U menja tolko pismo a já spěcháju!“ To si představíš ten bugr. „My spěchájem všichni, lidi na ni. A vona zas drze, že sme rasisti a todle je ňáká plóchaja póšta! To už jsem se rozčílil i já, vytočenej tim drátem vod rána. Povidám: plóchaja, jo? Kdoví, esli vy tam u vás vůbec máte ňáký pošty!“
„To víš pošta,“ na to já, „tam je vždycky nějaká legrace. A co novýho na FAMU?“ Dohodil jsme mu tam totiž flek vrátného. „Ale jo, mladý plašani sou dobrý, akorát nevim, proč všichni chtěj dělat do filmu, dyž pro filmaře už neni kam plivnout. Ale na řemesníka nenarazíš! Jo, to sem ti zapomněl říct: Tenkrát, jak na škole visely ty tibetský fábory na protest proti šikmovoký státní návštěvě, přišli mi tam dva cucáci z StB – teda teďkonc se to menuje jinak, že jo – a prej, komu to tam na balkóně patří? No, komu asi, naší škole, že se tak blbě ptáte. A hoši, vono existuje taky něco jako akademická půda! Vodlifroval jsem je. Pak se přišli vomluvit ministr s policejním ředitelem, žádnej doprovod, čoveče, akorát jak dvě myšky cupitali nahoru za děkanem, museli pěšky, páč výtah byl náhodou mimo provoz, cha, cha…“
„A jak pokračoval ten den blbec?“ zajímal jsem se. „Kamaráde,“ zesmutněl přítel Salakvarda. „Musel jsem na středisko na kožní,“ povídá, „se mi udělala ňáká vyrážka. Ale na takovym kapku nepříjemnym místě…“ Nebyl jsem v obraze. „No prostě na přirození!“ Pokýval jsem soucitně hlavou. „To je lidský.“
„No jo, ale teďkon co, řikám si. Hlavně, kurnik, aby tam nebyla doktorka, ale doktor.“ „A?“ „A samozřejmě doktorka. A eště taková mladá, pěkná…Já myslel, že se hanbou propadnu.“ „Tam jsou na to zvyklí,“ uklidňoval jsem přítele. „Hned zkraje sem hlásil tý hezký slečně“, povídá, „že jako vdovec nemám deset let intimní styk, takže nepadá v úvahu, že bych… ale prej ňáká mykologická záležitost, vona na to. No fakt je, že na houby do lesa chodim…“
Salakvarda si objednal dalšího čochtana. „Dala mi bílou ňákou mast, tak si musím šulína na noc natřít a vobvázat, to je teda den.“ Bylo mi Josefa upřímně líto.
Ale starý přítel se pochlapil a s jemu charakteristickou bojovností pronesl: „Ale Ferdovi ty pojistky stejně budu vyhazovat!“ A sáhl do kapsy. „Dyť se podivej na tu fotku, čoveče!“
