Vysokohorský výstup na Petřín
„Jednou jsem poslech a vzal si šátek do školy. Ale byl ohryzaný od naší kolie.“
„Pamatuju se, kapitální průšvih.“
„A trojka z chování.“
„Stejně jsi toho psa naved, přiznej se.“
„Samozřejmě. Taky pak volali chudáka tátu do školy, že jsem přišel na vyučování se znesvěceným pionýrským šátkem.“
„Znesvěceným pionýrským šátkem? To se povedlo.“
„A ještě vyhrožovali otci, že vůbec celá naše rodina vězí v buržoazních botách.“
„Téměř básnický obrat,“ usmál se nordičák.
Na Petříně zuřilo jaro.
Cestu jim překřížili dva vypasení zajíci.
„Manželé. Choděj si támhle do školky pro mrkev,“ ukázal ten s tou holí do údolí.
„Chlape, já tě po těch šedesáti letech vážně rád vidím,“ řekl vyznavač nordic walkingu.
„Já tebe taky. Ale je to po čtyřiašedesáti...“
Pán s holemi velkoryse neodporoval. Náhle se zastavil. Zastavil se a pronesl zasněně:
„Hele ty, pamatuješ se na Alenku…nejhezčí holka v naší škole…blonďatá… s culíkama tady takhlenc...“
„Jistě, dyť jsme se kvůli ní poprali,“ přikývl ten s jednou holí a pak dodal: „Ty… nejmenovala se ona ale Marie?“
„Marie? Vyloučeno. Alenka!“ Nordičák pak přece jen na okamžik zaváhal. „Nebo že by…ale ne, stoprocentně Alenka!“
„A dyť to máš už jedno,“ smířlivě pravil jedné hole vlastník, „zkus Pyritinol, je moc dobrej na paměť.“
„Prej emigrovala do Ameriky,“ rozhrnoval mračna zakrývající vzpomínky pán se severskými holemi.
„To jsem měl udělat taky,“ řekl jeho spolužák a mimoděk napíchl svou holí povalující se plastový kelímek rezavý od kafe a poponesl ho ke koši na odpadky. „Jenže jsem tak dlouho váhal, kamaráde,“ dodal, když přikráčel, s heknutím narovnávaje svou pokřivenou tělesnou Pisu, „až jsem zjistil, že už jsem v tý rodný hroudě navždycky zabořenej po krk…“
Mlčky se posunovali vzhůru, za zády údolí napěchované městem, ozářeném měděným odpoledním sluncem.
Po vysokohorském výstupu si zadýchaně odpočinuli na rozcestí východního svahu Petřínského kopce.
Na lavičce tam pokuřovaly dvě dívenky, asi z nedaleké grafárny, soudě podle otevřených desek s kresbami. Jedna byla tetovaná téměř po celém těle. Pánové na ni zírali jak japonští turisté na zeď Johna Lennona.
Dívky je sjely pohrdavými pohledy, a tak dříve narození mládenci popošli a unaveně klesli na lavičku opodál té dívčí. Na té dívčí nerušeně probíhal rozhovor. Rozhovor tetované s netetovanou. Netetovaná evidentně obdivovala tetovanou.
Tetovaná vedla monolog:
„…fakt skvělej týpek, ten tatér. Hele, vole, povídá, ty máš boží dar řešit dobrovolně bolest, vole, tak sem si řekla do it, von byl pro mě jako bůh, vole, cejtila sem ti, že sem na něj psychicky napojená…“
Netetovaná si se závistivým výrazem zapalovala cigaretu, zakryla pánům pohled na tetovanou, které teď nebylo rozumět.
„Nekoukej tam pořád,“ napomenul pán s dvěma holemi pána s jednou holí. „Dělej, že se nedíváš, abychom je nevyplašili. Je to interesantní.“
Pán s jednou holí se tam tedy přestal koukat.
Oba s třemi holemi dohromady se dívali dolů na město tlumeně bzučící jako hnízdo sršňů. Ten s holí se chtěl zeptat spolužáka, jestli si myslí, že ta dívka se nechá potetovat i na čele, ale pak si to rozmyslel.
Dívky ovšem stejně nevypadaly na to, že by je něco dokázalo vyplašit.
Netetovaná se opřela zády o lavičku a tetované už bylo zas rozumět:
„…jo, tamten týpek? Toho dávno neřešim, plnej hard disk psychickejch poruch, vole. Vizuálně se mi líbil, ale jinak energetickej upír, vole. Copak sem ňáká socka, co se nechá vycucat vod týpka, kerej hledá maminku, aby řešila jeho depky? Začal mě teda pěkně srát, ti povim, vole. Kdyby si aspoň vyplachoval držku pivem, ale von se chytil feťáků, a víš co udělal? Zfetoval babu, nafilmoval ji při prasárnách, taky jak na ni nachcal, ty vole!“
Otřesení staří pánové na sebe pohlédli a svorně se zvedli z lavičky.
Pokračovali po betonové cestě, několik minut kráčeli mlčky.
Pak pán s nordickými holemi, který se vzpamatoval nejdřív, cítil, že je nutné navázat s pánem s jednou holí nějaký rozhovor.
Aniž by se na něho podíval, řekl:
„Když si to tak snažím vybavit…možná že máš pravdu…“
Pán s holí se na něho překvapeně podíval, v očích otázku, kam bude směřovat tenhle v této chvíli zástupný rozhovor.
„V čem jako myslíš?“ zeptal se.
„No, že… ta něžná blondýnka,“ pokračoval nordičák, „nebyla Alenka…ale opravdu asi…Marie…“
Pána s holí to maličko potěšilo. Potěšilo a zadostiučinilo.
Jak Mojžíš majestátně pozvedl hůl a namířil ji na Petřínskou rozhlednu.
„Dáme to až nahoru? Co myslíš?“
Pán s nordickým holemi sípavě nabral dech a odpověděl:
„Radši někdy příště, Josefe.“
Jedné holemajitel na něho pohlédl. Pak pronesl skepticky:
„Příště?...“
Druhý starý pán na to už nic neřekl. Neřekl, nebylo co.
Znovu začali usilovně šplhat do svahu.
Vít Olmer
Bitva o důchod (humoreska)
Nedávno jsem se dočetl, že nějaká paní měla z vyřizování svého důchodu hlavu jak pátrací balon. Chtěl bych ji utěšit...
Vít Olmer
Europoslanec v řece /humoreska/
Seděl jsem v čekárně u dentisty, s hubou tuhnoucí po injekci. Navzájem se neznající pacienti si vstřícně povídali, což se dnes děje snad akorát v čekárnách. U doktora.
Vít Olmer
Pozdní odpoledne u Pytlounových /humoreska/
V ulici Čs. armády č. 32 bydlí manželé Pytlounovi. Ona teď žehlí zelené košile, on, plukovník v genštábu, si v křesle čte o pušce Z-35/Q ráže 56x45. Pohodu naruší zvonek u dveří.
Vít Olmer
Pozdní sexstory /povídka/
Jednoho dne v koupelně na sobě nahý důchodce pan Samec zaregistroval jistý mužný úkaz, který ho samotného překvapil. Rychle se osušil, trochu navoněl, a jak ho pánbůh stvořil, tak vkročil hrdě do pokoje.
Vít Olmer
Princ a chuďas /povídka/
Na lavičku na Petříně usedne padesátiletý muž, pan Princ. Úspěšný, oblek od Pietra Filipi, kravata od Bosse, ale skleslý jak smuteční vrba. Naproti němu bezdomovec s pet lahví vína, co vinnou révu nevidělo ani z rychlíku.
Vít Olmer
Politikův marketingový tah s berlemi (povídka)
„Auvajs!“ vyjekla levá noha. „Co blbneš?“ reagovala pravá noha - domlouvaly se spolu telepaticky. „Zvrtla jsem se o bouli na chodníku!“ Majitel nohou, politik na procházce, se opřel o zeď s obličejem zkřiveným bolestí.
Vít Olmer
Nočník na hlavě sovětského hrdiny /povídka/
V čekárně ortopedie seděly zlomená ruka, natržený meniskus a artritida. Vidno ortézy a roušky. Solidarita v utrpení. Zlomená ruka býval pilotem, než ho krach Českých aerolinek zavál do fabriky. V boeingu by si ruku nezlomil.
Vít Olmer
Aspoň rakovinka kdyby byla /povídka/
Jezevčík Hamlet kulometným štěkotem ohlašoval příjezd televizního štábu. Přiharcovali ve starém bílém tranzitu, původně určeným pro rozvoz stavebního materiálu. Mrzutý štáb se vysoukal u vrat hercova stavení.
Vít Olmer
Čtyři veteráni /povídka/
Čtyři pánové spolu už půlstoletí hrají rekreační tenis. Z jejich osmi nohou by se tak tři daly považovat za zdravotně způsobilé. Přesto se bijí jak lvi. Než jim to bohužel zhatila pandemie...
Vít Olmer
Klíště na přirození
Jednou u mě na na Hradčanském náměstí zazvonili dva mladí esenbáci. Vedle ve Šternberském paláci někdo ukradl barokní obraz a jestli jsem prý neviděl v okolí osobu se svinutým plátnem. V podpaží.
Vít Olmer
Hurá k psychiatrovi /povídka/
Psychiatr ukázal prstem na jednu z ohmataných karet Rorschachova testu. Byl na ní jakýsi abstraktní obrázek. „Uveď, Ludvíku, co třeba vidíš na tomhle?“ Ludvík se poctivě zamyslel. „Dámský přirození,“ odpověděl.
Vít Olmer
Smrt na balkoně /povídka/
Ráno se z balkonu ozval výkřik. Mladý muž u počítače se tam rozběhl. Mezi květináči stála jeho mladá žena a vyděšeně zírala na dlouhé hnědé zvířátko s bílou náprsenkou. Nehýbalo se.
Vít Olmer
Politici a holubi /nejen v nose/
Onehdy jsem viděl záběr skrytou kamerou, jak se známý politik a děvkař Silvio Berlusconi z nudy šťourá v nose. Z holuba užmoulal kuličku, kterou pak spolknul. Taková čuňata nemáme v politice ani my...
Vít Olmer
Na Ministerstvu kultury se krade? Nic nového pod sluncem
Před patnácti lety jsem sedával na předzahrádce kavárny proti Nosticovu paláci, kde sídlí darmožroutská instituce, zdánlivě pohroužená do klidu, jako přezimující termitiště.
Vít Olmer
Zvířátka a miliardáři
Starý pán má jezevčíka Ferdu. Prý i pejskové se mohou nakazit kurvavirem. Tak chodili do parku s rouškou oba. Ferda mu oddaností zaháněl deprese. Večer si k pánovi vlezl do postele, pán si četl a Ferda chroupal oblíbenou mrkev.
Vít Olmer
Pro blázny není kam plivnout
Ukázkové jarní slunečné ráno, na balkonu jsem se posadil na rotoped. Těšil jsem se, jak při důstojném šlapání, úměrném věku, si budu přemítat o životě, bilancovat. Na zábradlí seděla straka a s ironií mě pozorovala.
Vít Olmer
Politici v kleci
Koukám na YouTube, v kleci se tam rvou dva potetování Bivojové, dávají si bomby do hlav, kopají se, válejí po zemi, nasazují si drtivé páky, škrtí se. Tisíce diváků šílí a čeká na krev. „Utáhni mu kravatu!“ „Ukonči ho!"
Vít Olmer
Viržinka v kapli
Malostranský park zběsile kvete, hmyz ovšem, jak varují entomologové, díky životnímu prostředí skoro nebzučí. Bzučí akorát Japonci s fotoaparáty s objektivy velikosti sloních pyjů.
Vít Olmer
Blbej jak komouš v plavkách
Tohle jsem si vypůjčil z knížky česko-francouzského spisovatele Patrika Ouředníka, o němž točím GEN pro ČT. V osmdesátých musel emigrovat. Moc vyčníval z řady a zlobil. To se ostatně nerado vidí dodnes.
Vít Olmer
První máj je svátek práce, každý se dnes raduje, pojďte všichni do ulice…
...soudruh prezident nás pozdravuje. Tohle jsme psali v padesátých letech jako žáčci do sešitů. Pak ale soudruh prezident umřel, my stáli tryznu na školním dvoře a já dostal záchvat nezvladatelného smíchu.
předchozí | 1 2 3 4 5 | další |
- Počet článků 85
- Celková karma 44,03
- Průměrná čtenost 3823x