S paní z malostranského veřejného záchodku se znám z dob, kdy mi poskytovala odborné informace, když jsem pro film psal Romanovi Skamene na tělo roli „hajzldědka“…
Je to milá, dobrosrdečná paní a záchůdek, ozářený modrým antibakteriálním světlem, má udržovaný jako klícku. Na procházkách se u ní občas zastavím, pohovoříme o situaci v zemi i ve světě.
Taky se zajímám, jak jdou kšefty. „V zimě slabota,“ povídá, „ale teď se otepluje, turisti víc pijou a čůrají mi tu jak o život.“ „A nezlobí někdy?“ „Rusové chtěj vobčas platit zlatou kartou, to je ženu do bankomatu. Nebo mi pacholek uteče bez zaplacení. Někdo taky vyrukuje s tisícikorunou, než bych běžela rozměnit, přijdu o spoustu kunčoftů, jako byl tuhle ten houf šikmookejch i s průvodcem a čínskou vlaječkou na tyči. Co naděláte? Přece toho chudáka se Smetanou nenechám, aby to pustil do kalhot.“
Čtenář tohoto blogu se možná podiví, proč píšu o tak přízemním tématu. Omyl. O tom, jak důležité to je svědčí, že 18. listopadu mají toalety dokonce svůj světový den! Jeho účelem je zvýšit povědomí o špatné hygieně, nedostatku veřejných hajzlíků a vůbec o toaletní kultuře, jež vypovídá o kultuře národa…
Toalety v historii lidstva nebývaly podceňovány, například za starého Říma císař Vespasián si nechal postavit řadu luxusních záchodků v polokruhu, kde vsedě hodoval a příjemně rozprávěl s VIPáky. Také ovšem zpoplatnil ty veřejné, každý měďáček dobrý. „Peníze nesmrdí,“ prohlásil, což podle něj později okopíroval náš prezident prof. Ing. Václav Klaus, CSc., dr. hc mult.
Za renesance se kadilo na prevétech rovnou z arkýřů hradů. Odtud pochází ono mylně vykládané: „Dále od hradu dále!“
Počátkem 19. století podnikavci ve Vídni provozovali jakási sedátka s otvory, zákazník byl přikryt plachtou, aby měl v té intimní chvilce klid. Za Rakouska u nás zavedli záchodky 1. a 2. třídy, v první vám vykartáčovali kabát, vyčistili boty, dokonce i knoflík přišili.
„A co EET?“ udeřil jsem na moji známou toaletářku /všimněte si, že na rozdíl od stylu současného prezidenta nepoužívám vulgární označení hajzlbába/, „postihlo vás také?“
Paní se rozzářila a s chutí spustila: „Taky se na nás chystali, finančáci. Ale co se nestalo…“ Nastražil jsem uši.
„Jednou tady se skřípěním pneumatik zarazila vládní limuzína a z ní se vyřítil ministr, co tu blbost s EET vymyslel.“ Opatrně se rozhlédla. „Nebudu ho rači menovat, abych nepřišla o flek…Vletěl sem jak žíznivej Arab do oázy, asi něco sněd v kantýně v tej poslaneckej sněmovně, tam prej už jednou několik poslanců kvůli úporný běhavce muselo do špitálu. Četla sem to na netu, mám 13palcový MacBook Air,“ dodala hrdě.
„Ulevilo se mu, byl u mě moc spokojenej,“ pokračovala paní, „akorát se omlouval, že nemůže zaplatit, páč u sebe nenosí peníze. „Mávla jsem rukou a von se z vděčnosti optal, co pro mě může udělat. Já s tím nedělala štráchy a hned mu řekla, aby pro nás, co pracujeme v prospěšným veřejným toaletářství, zrušil tu evidenci.“
„A jak to dopadlo?“ ptám se. „Dobře,“ na to paní. Rozhodl, že podle paragrafu 12 budou tržby z provozování veřejných toalet vyloučeny z evidence tržeb. Tohle mi později prozradil jeden z jeho podřízených úředníků z financí, kerej se sem občas uchýlí se svým milým na rychlovku.“
„Pozlacenej člověk, ten ministr,“ pravila paní toaletářka. A pak ještě dodala: „Toho budu volit!“
Rozloučil jsem se a raději pokračoval v procházce.
