Bosý stál nad klozetem a mezi ukazováčkem a prostředníčkem držel svoji někdejší chloubu, nyní scvrklou jak stará tkanička u bot.
Moč tenkým, neochotným čůrkem přerušovaně pleskala o stěny umyvadla. Oklepl a temnou předsíní, jak kafe zlehka zbarvenou kapkou mléka blížícího se úsvitu, se šoural do pokojíku. Zakopl o botu a zapotácel se. Byla to dobrá, festovní, zkušená bota. Žádné vlhko dovnitř. Neodkopl ji, jak by se dalo čekat. Jen ji odstrčil pod věšák. S přibývající samotou získával k věcem antropomorfní vztah. Vlastnil dvoje brýle. Jednou raději nosil tyhle, pak zas tamty. Pokaždé se v duchu těm druhým omlouval. Ten starý pán.
Chystal se vlézt do postele. Polovinu ale zabíralo stvoření zachumlané do deky, z níž vykukoval jen zrzavý zátylek. Odsunul ji jemně, odpovědí byl nevrlý bodyček. Chvilku se tak strkali. Pak nemohl usnout. Hodina mezi psem a vlkem. Živí jsou pronásledováni mrtvými a mrtví živými. Přízraky, strach, co bude. Bude-li co. A - nutkání se jít znovu vymočit.
Palcem a ukazováčkem mačkal močovou trubici jak zahradní hadici. Žádná sláva. Pár kapek. Jen to nutkání. A trochu bolest. Kruci. Šel si opět lehnout. Ráno se podívám na internet. Jak varovný prst svaté Terezie z Avily to ukazuje na prostatu. V jeho věku ji má každý třetí. Bože, vynech mě. Prosím. Pro tentokrát.
Co asi teď dělá? Kdoví jestli ještě nesedí nad těmi obézními učebnicemi práva. Je přece po něm. Sova. Mohl by synovi napsat na WatsApp, který mu aplikoval do mobilu. To je zadarmo. Ne, až kolem poledne, sovy dlouho spí. On ale nemůže. Na rozdíl od té potvory zrzavé vedle, co ho hřeje bokem. A chrápe. Bojí se svých snů, i když jsou podle Freuda jen ďábelským sabatem našich ve dne potlačených úzkostí. Jemu se pořád mučivě zdá, že na jevišti zapomněl text. Trapné. Proč zrovna tenhle banální komediantský sen, když on už přece dávno nehraje? Kdyby tak bylo možné naprogramovat si svoje sny. Občas, aspoň. Když je mu k nesnesení. Dramaturgie snů. „Ještě než s vánkem přijde den a rozplynou se stíny, na horu myrhy vyjdu si, na pahorek vonných koření…“
Aspoň kdyby tak nechrápala…
Ráno šel zrzavou jezevčici vyvenčit. Spojil to s nákupem u Vietnamců. Psici k obědu kuřecí skelety, při vaření smrdí. Ale jsou laciné. Sobě chléb, brambory, máslo se slevou, není prošlé? Ta šikmoočka se podezřele šklebí. U nich člověk nikdy neví. A kafe. Kávu si dopřeje kvalitní, kdyby čert na koze jezdil. „Děkuju mokrát, pané,“ uklání se tamta.
Na pusté ulici v mezeře mezi auty na něho cosi vykouklo: nahá hnědá, skoro černá zadnice jakéhosi bezdomovce. Z análního otvoru se zvolna, nerušeně soukalo tuhé lejno. Starému pánovi se sevřel žaludek. A zároveň pocítil ponižující zahanbení a smutek. Ale je snad ta zadnice jeho? Troska mezi vozy přece ještě neumírá. Ale umře. Vzpomněl si na Hemingwaye: „Nikdy se nemusíš ptát, komu zvoní hrana. Tobě zvoní.“ Zrzka na zadnici, kterou si teď bezdomovec pečlivě vytíral prstem, zavrčela zažloutlými zuby. Odtáhl ji rychle domů.
„Ahoj tati, jak se vede?“ vyťukaly na WhatsApppu na mobilu synovy prsty.V miniaturním studentském pokojíku pod střechami města nad Seinou. Starý pán kdysi dávno ve Viole recitoval Jacquese Préverta: „A ta řeka se jmenuje Seina, jako město se jmenuje Paříž a Seina je jako živá bytost…“ Jenom hergot ne sentiment. To nesmí. Ani nechce.
„No to víš, Nusle se Latinský čtvrti rovnat nemůžou…“ Kluk odpovídá jak přístroj na urychlovač částic, ta jejich hyperaktivní generace. Pro kristapána! Co já se svým zobáním revmatickými prsty?
„Tati, nebuď bejvalej. Paříž už není, jaks zažil. Když se ten tvůj Maigret batolil s fajfkou po Zlatnickým nábřeží. K mamině na večeři. A zločinci v tý chvíli dali respekt. Ha, ha!“
Vzpomněl si, jak mu synek psal, že v Paříži jsou čtvrtě plné Arabáků. Agresivních jak Putinovi harleyáři.
„Dávej na sebe pozor!“ naťukal otec starostlivě.
„Okok.“
Do pokoje se přikolébala zrzavá psice, vyskočila do křesla. Předtím odtud shodila polštář. Svého nepřítele.
Na displeji naskočil obrázek s kopulí.
„Co je to?“
„Tati! Přece Pantheon. Myslíš, že při dnešní maličkosti lidí by bylo vůbec možný něco takovýho postavit?“
„Velikostí jo, ale duchem ne.“
„Nemám rád tuhle dobu. Nesouhlasím s touhle dobou a kam směřuje!“
Pochybnosti. Beznaděj a marnost lidského života. Mladý Werther. Musí ho povzbudit.
„Takhle k tomu nepřistupuj. Tyhle pocity měla každá mladá generace. Všichni jsme si tím prošli. Četl jsi Utrpení mladého Werthera?“
„Hahahaha! Zrovna ho čtu.“
„To je snad nějaký kosmický přenos…“
„To teda jo.“
„Doufám ale, že…“ s obavami začne datlovat starý pán.
Jakoby na dálku vytušil, na co se ho chce otec zeptat, rychlostí světelného paprsku ho přeruší:
„No tak na sebevraždu teda vůbec nemyslím, haha. Ale jen mě znechucuje tahle doba a společnost. Lidi, co tu maj prachy, už v nic a v nikoho nevěřej. Politici nemaj žádnej respekt. Každej jen čeká, co by si moh kde uzmout. Prostě velikánství, o kterým mluvil De Gaulle, už neexistuje.“
Kdybys to viděl tady, pomyslí si otec. Avšak napíše:
„Ale jak říkají židi, cestička se vždycky najde. A ty si uvědom svůj intelektuální potenciál, ty si prostě musíš věřit! Kdy děláš test?“
„Zejtra. Mám hlavu jak Piccardův batyskaf.“
Displej na mobilu starého pána na chvíli zmrtvěl. Jakoby na druhé straně někdo přemýšlel. A váhal.
„A tati, budeš dělat aspoň ten dabing?“
„Ne.“
„Proč? Ty to přece…“
„Vzdal jsem to. Záda. Už to neustojím před mikrofonem.“
Jezevčice v křesle usnula a kmitala nožkama. Co za sen? Někdo ji honí, nebo ona jeho. Tím se Freud nezabýval. Příliš primitivní.
„Přijedeš v létě?“ obrací otec list. A nadějně čeká. „Rád bych tě viděl…“
„Budu muset na tu koncipientskou praxi, tati. Zaplatěj mi za to…“
Teď to přijde, pomyslí si starý muž. Jenom to ne. Ale ano. Už je to tady.
„Takže bych ti moh něco přispět, táto…“
Starý pán neumytým oknem hledí na protější pobočku Ústavu státních hmotných rezerv. Skromná, neutěšená budova. Uvnitř však čile vržou úřednická sarančata. Nenasytnými kusadly jak listy v pralese požírají miliony. Miliony, které nenávratně mizí ze státních rezerv do soukromých těchto. Pořád dokolečka dokola. Marnost, nic než marnost. A hnus. Hlavně. Ta černá zadnice bezdomovce. Beznaděj. Okno je v pátém patře. Kolik vteřin? Prý že vám cestou proběhne hlavou celý život? Leda povídky z vídeňského lesa. Vteřina, dvě a nic. Smrti se nebojí. Se smrtí to má dávno privátně vyřešené. A nenapsal snad Epikuros, že je smyslově nezaznamenatelná? A co je nezaznamenatelné, to se nás netýká. Tečka.
V kuchyni se z hrnce s kuřecími skelety smrdutě kouřilo. Zrzavá jezevčice s šedivým čumákem fixírovala tu dobrotu. A hlídala ji. S tichoučkým vrčením. Příště být psem.
Šel otevřít okno. Odsunul květináče. Náhle si uvědomil, že si těch kytek nikdy pořádně nevšimnul. Natož aby znal jejich názvy. Sluníčko se sem prodralo mezi větvemi kaštanu na dvoře. Položilo prst na uschlé, zaprášené listy a stonky na parapetu. Varovný prst. Neříkala mu zesláble, aby je nezapomněl zalévat? Ne? Neříkala? A neslíbil jí to snad? Při návštěvě, která byla přece už poslední?
Provinile vzal konývku a šel k dřezu natočit vodu. Poctivě zaléval povadlé kytky. Pozoroval na slunci jiskřící čůrek vody. Jak pravidelný, záviděníhodný čůrek.
Pomyslel si starý pán.
