Viržinka v kapli

Malostranský park zběsile kvete, hmyz ovšem, jak varují entomologové, díky životnímu prostředí skoro nebzučí. Bzučí akorát Japonci s fotoaparáty s objektivy velikosti sloních pyjů.

Japonečky s krátkýma nohama pózují mezi květy magnólií, všechny stejně, miliony identických fotografií, pomyslí si Bony, který se sem uchýlil proto, že ho z chodníku smetla ruská výprava, jak stádo buvolů. Bony si vzpomene na citát z Le Bona, že hlupáci, nevzdělanci a závistivci jsou v davech zbaveni své bezvýznamnosti i bezmocnosti a nabývají vědomí brutální, pomíjivé, ale nesmírné síly.

Kolegové mu přezdívali Bony, podle císaře Napoleona Bonaparta. Býval stejně ctižádostivý, urputný, panovačný, ale také výjimečný ve svém oboru. Teď už ovšem do parku vchází starý, pokulhávající pán, na nohou pohodlné tenisky, poznamenané dlouhými důchodcovskými procházkami. Z pravé se kapku klube palec.

Oblek ovšem lněný, bývalý lázeňský, na hlavě slamáček, do šedivého vousatého obličeje stabilně vetknuto dýmajíci kroucené Culebras. Jeho pravá ruka, snad po mrtvičce, je stále lehce pokrčená, podobně jako u Putina, ovšem u tohoto je to prý zvyk příslušníků KGB být neustále připraven vytáhnout pistoli. V levé drží vycházkovou hůlku se stříbrným úchopem ve tvaru lví hlavičky z divadelního fundusu.

Okruh parkem začíná kolem veřejných záchodků, kde ve dveřích stojí  hajzlbába s cigaretou. Vychtrlá tak, že není jisto, zda kouří cigaretu ona, nebo cigareta ji. „Dobrý den, Mistře!“

Bony zlehka pokývne hlavou, jakýpak Mistře, to bývalo za Vojana, po němž se park ostatně jmenuje, dneska mistr s velkým M může být tak leda třeba instalatér, kterého se vám s nadlidským úsilím podařilo sehnat na ucpaný odpad.

Penzista Bony kráčí kolem zahradního traktu ministerstva financí, připomene si výši své penze a na studená úřednická okna, připomínající blány očí mrtvých ryb, vrhne nenávistný pohled. Mine ho pištivý průvod dětí ze školky ve žlutých vestičkách. Možná až vyrostou, napadne Bonyho, obléknou si ty žluté vesty větší a budou z nich taky Mouvement de protestation des gilets jaunes jako ve Francii. Nebylo by marné praktikovat podobné hnutí i v téhle zemi.

Blízko brány do parku je ve zdi hluboký barokní výklenek, původně kaple, kde stávala socha sv. Jana Nepomuckého. Na lavici zabalený do několika dek kdosi vyspává, z pelechu vykukuje jen šošolka šedých vlasů. Bezdomovec si tu zbudoval pokojíček jako klícku, dokonce s věšákem a botníkem vyrobeným z bedny, malým vařičem, párem hrníčků a talířů a – to Bonyho fascinuje – kupou pečlivě srovnaných knih!

Bonyho by zajímalo výklenkového nájemníka poznat, ale tento do oběda spí a Bonymu je trapné ho budit. Posune tedy zdravotní procházky na později, až jednou zastihne muže, jak sedí na lavici a maže si chleby levnou paštikou. Bony je překvapen jeho zjevem, není to žádný smrdutý tramvajový bezďák, ale umytý, učesaný, oholený, v čistém oblečení, navíc s evidentně inteligentním výrazem.

                                                 _

„A to tady spíte, i když je dvacet pod nulou?“

„Jo, mám spacák a deky,“ odpoví slušně, ale trochu odtažitě, muž. „Jsem zvyklej.“

„Prokrista, ale proč nejdete do nějakého útul…sociálního zařízení? Třeba na tu loď na Vltavě…Hermes.“

„Mezi tamty nikdy,“ zabručí muž. Zaregistruje Bonyho nezáludný tázavý pohled a dodá poněkud neochotně: „Vykoupat se chodím do Naděje, vobčas mi daj i nějaký voblečení.“

„Vy… nemůžete najít práci?“

Muž postaví oprýskanou konvici na vařič, vypadá to, že váhá, jestli se má s tím vetřelcem vůbec bavit. Pak jeho pohled sklouzne na sympatickou dírku v ochozené Bonyho tenisce.

„Dělal jsem montéra na vejškovkách,“ leze z něho, „ale skolila mě artritida. A myslíte, že kripla někde vemou?“

Nastane ticho. Tady se nespěchá. Tady bdí duch utopeného sv. Jana Nepomuckého.

Bony nabídne podnájemníkovi barokní kaple Culebras. Ten si se zájmem prohlédne jeho zkroucený tvar, přičichne a pak si nechá připálit. „Děkuju.“

Šedomodré proužky kouře ze dvou viržinek se ladně splétají a stoupají k popraskané kupoli, kdysi snad znázorňující nebesa.

Společné kouření mužské vždy sbližuje.

„A z čeho vlastně žijete?“ vyptává se Bony.

„Z podpory, jsem skromnej. Já nežebrám!“

Oba si všimnou, jak nedaleko mezi rozkvetlými magnoliemi se zjevila japonská nevěsta v béžovém kimonu, s kyticí v náručí, obíhají ji dva šikmoocí mladíci, jeden se stříbrnou odrazovou deskou, druhý s dělovým fotoaparátem.

„To vypadá jako svatba,“ poznamená bezdomovec, „ale kde má ženicha?“

„V Japonsku tohle není nic neobvyklého,“ praví znalecky Bony, „o ženichy je v zemi vycházejícho slunce nouze, tak se nevěsty vdávají sólo…“

Potáhnou si z viržinek a Bony posléze pronese trochu nevhodně: „Ale dyť vy…vypadáte ještě dobře, moh byste si taky najít nějakou… s bytem, příteli…“

Bezdomovec se zamračí, vypadá to, že se Bony dotkl bolavého místa.

Uzavře se do sebe.

Mlčky se dívají na Japonku, na její šťastný a přitom vážný, důstojný a za budoucí, i když neexistující rodinu, zodpovědný výraz. Je to nepochopitelná, absurdní, a přitom dojemná hra.

Bony obrátí list:

„Jestli se můžu zeptat, to vás tady nechávají i přes noc?“

Bezdomovec se uklidnil dalším šlukem z lahodného viržinka a pronese:

„Večer se park zamkne, courám po městě, mám už svoje trasy. Doktor říkal, že mám prej co nejvíc chodit. Tak jo, tak chodím. Někdy se stavím na kafe v nočním obchoďáku, vohřeju se, projdu se mezi vejkladama. Uteče to. Před šestou tady votvírají bránu, jdu si lehnout. Já v noci stejnak vodjakživa nemůžu spát. Zaměstnanci parku jsou na mě hodný, někdy mi přinesou, co jim zbyde od voběda.“

Bezdomovec nalije Bonymu do koflíku kafe.

 „Akorát že mě sem chodí votravovat jeden polda, měšťák,“ poznamená bezdomovec. „Nevyhazuje mě, mám to tady od šéfa povolený, ale furt vyzvídá, proč ve dne spím? No, protože jsem sova, povídám. Čumí jak vejr. Já na to: to se nesmí? Tak jde pryč. Ale zas se vobjeví: jiný lidi v tudle dobu nespěj, buzeruje. Já na to, že nejsem skřivan, ale vod narození sova, tak dá zpátečku, ale za dva dny je tu zas, vopruz ze záliby.“

Bony usrkává kafe, je na něm vidět, že by se chtěl nájemníka vyptávat dál, ale ten to vycítí:

„Hele, já se vám tady svěřuju jak u ňákýho faráře, ale co vy jste vůbec zač?“

„Divadelník. Režisér. Teda, kdysi. Teďka mě zloběj nohy, jako toho kripla na Hradě. Musím hodně chodit. Kde jsou ty časy, když jsem z režisérskýho místa v hledišti přeběh po opěradlech na jeviště a škrtil Desdemonu.“

„Desdemonu?“ podiví se nájemník kaple. „Já jsem trochu sečtělej a vim, že Desdemonu škrtil Othello, Mistře.“

Bony sebou cukne: „Jen mi neříkat Mistře, prosímvás!...“

Bezdomovec to přejde. „Po vopěradlech jste skákal, fakt? Ale vy nevypadáte jako cholerik.“

„Už jsem vyhas, příteli, jako tohle viržinko...“ Škrtne znovu sirkou. „Říkávalo se, že když zhasne viržinko, je to jako když umře chlap…No, ale kdybyste si chtěl někdy zajít do divadla,“ řekne s pohledem na kupu knih, „mám v branži ještě známý…“

„Děkuju. Dyž tak někdy v pátek, to v Naději fasujem čistý košile.“

„Já už do divadla ani nepáchnu, tu jejich postmodernu nemůžu ani cejtit. Hamlet v džínách hraje v hospodě voko s Poloniem, Cyrano s Valvertem po sobě místo šermování střílej z revolverů a skoro v každým představení jsou herci nahatý. Bez toho se to prostě neobejde. Nejsem úzkoprsej, ale nahý pinďoury na jeviště Národního divadla prostě nepatřejí…Chutná vám to viržinko? Nechám vám tu jedno na pak.“

                                               -

Zuby co chvíli stisknuté bolestí, sunul se Bony parkem, vyhýbaje se hajzlbábě s tím jejím „Mistrem“. Na ministerstvu financí někdo otevřel okno, možná se chystá vyskočit nějaký úředník, který to přehnal s korupcí, ta představa ho potěší. Protáhne se mezi parchántky ve žlutých vestičkách, mine arogantní vřískající pávy a zamíří k výklenku kapličky.

Bezdomovec nespí. Naopak se vesele šplouchá v kýblu, drbe si zuby, pečlivě si češe vlasy a dokonce odněkud vytáhl i dezodorant.

„Ty máš dneska rande, Františku?“ zeptá se Bony.

„Něco lepčího,“ odvětí obyvatel bývalé kaple, „prej mě přidělej byt!“ A ukáže na hrst úředních papírů, rozprostřených na bedně od banánů. Bony ho poprvé vidí s úsměvem.

„No ne! To je senzace! To ti upřímně gratuluju!“

„Že jsem invalidní, že pudu brzo do důchodu a hlavně taky, že nechlastám. Což nechlastám.“

„A kde to hnízdečko budeš mít?“

„Někde na Černým mostě, prej. Prdel světa, ale to je jedno, já sem budu stejně chodit na vejlety, dyť jsem tady zakořeněnej už patnáct let, čoveče…“

„Patnáct let?“ nemůže uvěřit Bony.

„No jo, byl jsem prostě vůl…Ale víš, co se mě eště ptal ten ouřada? Esli si budu přát garsonku s vanou, nebo stačí se sprchou? To je fór, já se tady patnáct let šplouchám v kýblu…“

Bony se na to musí posadit na protější prázdnou lavičku, zapálí si Culebras a  pronese přátelsky: „Jedu teď za vnoučatama, ale slibuju ti, že to tady pak parádně oslavíme. Na panáka se zjeví i svatej Nepomuk!“  

                                             ­-

Když po týdnu vtrhne Bony do parku, zamíří po cestičce vystlané kvítky opadávajících magnólií rovnou k výklenku. V tašce nese láhve s alkoholem a krabici chlebíčků.

„Mistře! Mistře!“ ozve se za jeho zády. Jakoby ho bodnul, otočí se nevrle, a spatří vychrtlou hajzlbábu, s očima červeně podebranýma pláčem. „František  umřel…“

Cože?! Umřel? Jaktože umřel? Ze zkoprnělého Bonyho málem spontánně vyletěla nevhodná otázka.

„Přišel jako vobvykle brzo ráno z města,“ vzlyká babka, „ale dyž vodpoledne nevstával, šli se na něj zahradníci podívat a von už byl tuhej…a to eště měl zrovna vyfasovat novej byt, takovej dobrák, panebože, za co si ho takle potrestal?“

Bony se otočil k bábě zády a nejrychlejším krokem, jakou mu bolest v nohou dovolovala, spěchal k výklenku. Lavice byla uklizená, deky pryč, po kuchyňce ani stopy, jen knížky tu zůstaly, pokryté prachem a pylem.

Bony sklesl na lavici, hůlku mezi koleny a automatickým pohybem vytáhl z kapsy jako hádek zakroucené viržinko Culebras. Nic se o už o něm nedozvím,  pomyslel si zarmouceně, vůbec nic, mnul si viržinko mezi prsty. Zůstaly po něm akorát tyhle knížky. Ty nikdo neodnes. Koho by taky dneska zajímaly knížky?...

Za jeho zády se zjevila hajzbábaba. „Pojďte ke mně na kafíčko se štrůdlem, Mistře, dyť ste byl jeho kamarád. Štítit se nemusíte, mám vedle hajzlíků komůrku, tam by se dalo z podlahy jíst…“

Bony vůbec neodpověděl. Babka chvilku postávala a pak s pokrčením ramen uraženě odešla.

Bony sáhl do kapsy lázeňského saka pro krabičku, pomalu si zapálil, počkal až sirka dohoří a pak ji odhodil na kamennou podlahu.  

Zamyšleně se díval, jak kouř z viržinka stoupá ke kupoli bývalé barokní kaple. Znázorňovala nebeskou báň, kde na rozpraskané, kdysi snad modré omítce do nenávratna blednou hvězdy zvěrokruhu.

                                                  -

                  -