Po vstupu bratrských vojsk, jak moc dobře víš, měl občan této země úzký okruh možností, jak uplatnit své nadprůměrné schopnosti. První byla stát vůbec opustit, což ale každý nemohl a ani z nejrůznějších důvodů nechtěl udělat, hodit diplom(y) do kamen a jít k lopatě, nebo vstoupit do strany.
Já jsem udělal to poslední, a na rozdíl od pana Fischera se za to ani nebudu omlouvat. Po skoro desetiletém zákazu práce, k níž jsem byl kvalifikován absolutoriem dvou vysokých škol, a ve které jsem měl jisté výsledky, jsem najednou zjistil, že mi navždy ujíždí vlak zvaný hraný film, že buď budu jako macarát jeskynní do smrti sedět v dabingovém studiu a ozvučovat sovětské, východoněmecké a bulharské příšernosti, nebo vstoupím do komunistické strany, kterou miluju – slovy Švejka – asi jako „pazdero v prdeli“.
Můžeš toto nazvat vypočítavostí, kariérismem, jak chceš. Ale díky tomu jsem pak mohl natočit (a relativně svobodně) několik filmů, za které se dodnes nemusím stydět, mimo jiné i Bony a klid, kde jsem ti svěřil jednu z hlavních rolí.
Proti vůli vedení, které poukazovalo nikoli na tvoje nějaké disidentství (ostatně o žádném ani nevím), ale na tvoji nespolehlivost, způsobenou nezvladatelným alkoholismem. Ostatně ses sám v nějakém rozhovoru přiznal ve smyslu, že byly doby, kdy jsi jezdíval opilý po chodnících v naprosto nepříčetném stavu. Byla jen náhoda, žes někoho nepřejel. V tom rozhovoru ses za to omluvil, tím to bylo pro tebe vyřízené, a nezaregistroval jsem, že by tě s tím nadále někdo obtěžoval.
Jan Fischer, pokud vím, byl ve vztahu ke KSČ stejně jako já tzv. „ředkvička“ – to znamená, červený navrch, bílý uvnitř. Členství nás, obyčejných pěšáků, sestávalo v tom, že jsme se dostavovali jednou měsíčně na schůzi, zaplatili příspěvky a vyslechli projevy, jimž ani sami řečníci nevěřili. Možná jsem měl štěstí. Možná jsem také mohl patřit mezi tu dost širokou vrstvu, která dostala stranický úkol nebýt ve straně, ale pracovat pro jiné „složky“, jako například řada členů tehdejšího Prognostického ústavu.
Abych to tedy uzavřel, milý Tomáši. Možná, že i ty jednou vstoupíš do vysoké politiky (v komunální jako zastupitel prý už jsi), třeba budeš kandidovat i na prezidenta, ostatně charisma i vzhled na to máš. Byl bys takový český Ronald Reagan.
Přál bych ti to, a nejvíc ze všeho, aby na tebe také někdo pořád nevytahoval tvoji minulost -potenciálního silničního zločince. Ale ty ses za to omluvil. Pan Fischer se také omluvil, a ne jednou. Tak raději místo sugestivních vystoupení na videu udělej za minulostí tlustou čáru, zvlášť, když máš sám máslo na hlavě.
Jinak se těším na tvoje další pěkné role, ve kterých dál uplatníš svůj nepopiratelný herecký talent.
