Syn přijel na prázdniny z Paříže, kde studuje. Božská Paříž. Zachvátil mě sentiment. Jak psal Jacques Prévert: „A ta řeka se jmenuje Seina, jako město se jmenuje Paříž a Seina je jako živá bytost…“
Když mě tam kdysi rudokožci po patnáctileté pauze konečně pustili s filmovou delegací, stoupnul mi rozčilením tlak a spustila se mi krev z nosu. Kapala do bujabézy hodných francouzských hostitelů. Až zadní tamponáží to zastavila manželka velvyslance, naštěstí lékařka. Když ovšem napřed musela seřvat vrátného na ambasádě, estébáka, který nás tam nechtěl pustit do její malé ordinace. „Soudružko doktorko, už je po pracovní době.“ Stejně ale božská Paříž...
"Tati, nechci ti brát iluze," povídal syn, „Paříž už není, jaks ji zažil. Když se ten tvůj Maigret batolil s fajfkou po Zlatnickým nábřeží. K mamině na večeři. A zločinci v tý chvíli dali respekt. Čtvrti jsou plný Arabáků. Agresivních jak Putinovi harleyáři.“
Na vysoké škole maká, až se z něj kouří. A sehnat práci pro mladého absolventa je tam sisyfovská práce.
„A co ty?“ ptá se syn. „Já,“ na to já, „si taky připadám jak Sisyfos, když valím svůj kámen do veřejnoprávní tývý na Kavkách a on se mi pokaždý vrátí zpátky.“
„Ale ten Sisyfos,“ pravil můj studovaný syn, „přece jen může bejt šťastnej.“
„Jak to prosímtě myslíš?“ podivil jsem se. „No, to napsal velkej spisovatel Camus, Sisyfos si na rozdíl od všech lidí uvědomuje marnost svý snahy, a proto je pánem neodvratitelnýho osudu. Není zkrátka v zajetí marný naděje a je teda tím pádem svobodnější.“
"To je hezký,“ já na to, „on ale složenky platit nemusel…“
Chvíli jsme mlčeli, já na gauči, syn v křesle. Pak se zvedl a přistoupil ke mně. „Hele, ty tady úplně vzadu máš takovou malou plešku.“ „Jo? To ani nevím, já si tam dozadu nevidím,“ zamručel jsem. „Nic si z toho nedělej,“ povídá syn dobrosrdečně. „Já už ji tam mám taky. To bude asi dědičný…“
Usmál jsem se na něj. A on na mě. Náhle jsme se cítili spřízněni přes ten oceán generační vzdálenosti…
