Volal Bouda, že by se mnou chtěl udělat rozhovor. Už ne. Už jsem všecko řek. Jenomže jeho sestra je zubařka, která mi zachránila osmičku. Neboj, sliboval Bouda, nebude to bulvár…
Bouda je ze seriózního dámského magazínu. Tak seriózního, že po mé transplantaci před lety ani nechtěl, na rozdíl od ostatních, fotit krvavou jizvu přes celé břicho. Rozhovor byl na úrovni. Sem tam i filosofické zamyšlení nad pomíjivosti života. A o změně v pořadí žebříčku hodnot.
Tenkrát na závěr, ošívaje se, přece jen ale požádal o fotku té krvavé jizvy. Že čtenářky, ač seriozního časáku, by to rády viděly, a tak dále.…
Vyprovodil jsme ho. To jsem ovšem ještě nechodil k jeho sestře. Zubařce, že bys špendlíkem pohledal. I osmičku mi zachránila. Tak jsem Boudu zase přijal.
Zapnul diktafon. „Tvůj první film, ve kterém jsi hrál, bylo Osení. Režisér byl homosexuál. Také sis prošel touto etapou?“
„Už v sedmnácti jsem se hodlal normálně oženit,“ odpověděl jsem nenaladěně. „Otec mi kvůli tomu naštěstí dal včas pár facek. Možná, že i ty je dostaneš, bude-li interview pokračovat v tomhle duchu.“
„Ale přeces byl takovej hereckej idol: Jarní vody, Ďáblova past, Fantom Morrisvillu – i požehnanýho věku ses dožil…Hele, potřebuju pro naše čtenářky nějakou zábavnou příhodu z natáčení …“
Potil se. Bylo mi ho líto. Znal jsem totiž jeho šéfa kruťase.
„Bačkoru starou. Povím ti radši něco, na co musím v poslední době pořád myslet.“
Rozzářil se.
„Super! Jen vteřinku, vyměním baterku…dobrý!“
„18. června před sedmdesáti pěti lety ráno po statečném boji padli v pravoslavném kostele sv. Cyrila a Metoděje čeští parašutisté…“
Nechápavě na mě zíral s otevřenou pusou.
„A 19. června před sedmdesáti pěti lety ráno jsem se nepříliš daleko U Apolináře narodil. Nepřipadá ti to zvláštní? Člověče, já bych tak rád věděl, jak to probíhalo, čím mě tam přivezli a odvezli, jak rodiče s malým dítětem prožívali tu děsnou atmosféru stannýho práva…Navíc v tom byl otec jako sokol taky trochu namočenej… Jenže, když jsem byl mladej trouba, měl jsem úplně jiný zájmy a teď už se není koho zeptat…“
Bouda si otřel kapesníkem čelo.
„To je silný kafe,“ povídá, „Ale prosímtě – já mám nařízený natočit s tebou takovej zábavnej narozeninovej rozhovor pro tvoje fanynky, vždyť některé ty babičky jsou už v domově důchodců, a moc radosti si neužijí…“
„No, tak tam napiš, co mi kdysi doma vyprávěli, jak jsem coby capart během osvobození Prahy symbolicky pomáhal stavět barikádu u nás na Letný. Jako dospělej jsem se s tím pak všude vytahoval.“
„Ale to není zábavný,“ zoufal si Bouda.
„Je. Protože nedávno jsem se dočet, že exprezident Klaus, který chodil sportovat tam co já, úplně stejnou příhodu po mém vyprávění použil jako vlastní do svého interview. Není to zvláštní?“
Bouda klekl na kolena s foťákem.
„Prosímtě, příteli, tak aspoň tu jizvu čtenářkám dáme,“ zoufale naléhal. A s nadějí, která u paparazzů umírá poslední, dodal: „Neříkej, že se ti úplně neviditelně zhojila…“
Nekompromisně jsem ho vyhodil.
Jenže si asi budu muset hledat novou zubařku. A dobrých je jak šafránu.
Nevíte o nějaké?
Ovšem nesměla by mít bratra bulvárního novináře…
