U stolu štamgastů-intelektuálů probíhala filosofická debata o hierarchii hodnot. Vrátil jsem se zrovna z nemocnice. „Pro mě, přátelé,“ povídám, „teď bylo dlouho nejvyšší prioritou se vyčůrat.“
Intelektuálové na mě pohlédli téměř pohoršeně. „Museli mi provést katetrizaci močového měchýře,“ povídám, „lidově řečeno strčit hadičku do pinďoura.“
To přátele zaujalo, naskočila jim husí kůže. Rázem zapomněli na Kirkegaarda s Camusem. „Jaj, to ale muselo bolet!“
„Dá se to vydržet,“ povídám hrdinně. „Paní doktorka levou rukou uchopí to, co vám v hrůze zbylo z penisu a jemně tam zasune sondu. Infekce a sepse způsobená bakterií Escherichia coli. Zvlášť když má člověk transplantovanou ledvinu, není to žádná sranda. Jak bylo na těch protibolševických plakátech: Zachvátí-li tě, zahyneš!“
Přátelé kulili oči.
„Zlatá žena mě dopravila za pět minut dvanáct do IKEMu. Na nefrologii mě vezla na vozíku jako paní Müllerová Švejka, s tím rozdílem, že jsem nevolal Na Bělehrad!, nýbrž ztratil vědomí a divil se, proč se pak nade mnou sklání šest lékařů a sester."
„Vpodstatě,“ povídám, „jestli takhle proběhne smrt, pak má pravdu Epikuros, že se jí nemusíme obávat, protože ji nemůžeme pociťovat. Takže pro nás vlastně neexistuje.“
Intelektuálové uznale pokývali hlavami.
„Ale,“ povídám reálně, „vraťme se k močení.“
„Je pravda,“ pronesl konceptuální umělec, „že o tomto tématu už psal veliký Michelangelo, který ve stáří trpěl prostatou a musel mít v domě stratetegicky rozestaveno vícero nočníků. Sakra,“ dodal, „to musím vizuálně pojednat!“
„Když mi,“ pokračuju, „vyndali sondu a na ústup zahnali tu svini bakterii, chtělo se mi tančit. Ovšem jen teoreticky. Prakticky jsem se šoural po chodbě s rukou na zábradlí.“
„A co spolupacienti?“ zajímal se přítel sociolog. „Nenarušovali ti auru?“
Auru, blbče, byls někdy ve špitlu? Pomyslel jsem si.
„Jeden byl neškodný,“ odpovídám slušně, „protože už senilní a po většinu dne hledal chrup. Pak tam byl starší profesor, který vyprávěl o umělé inteligenci, strašně zajímavě, i když jsem tomu rozuměl jako koza petrželi. S nafoukaným manažerem vedle mě u okna jsme si moc nepadli do noty, srdečně neměl rád umělce a hodně prděl. Sice už i vznešený Trimalchio doporučoval nezadržovat větry, ale co bylo moc, to bylo moc. Zvlášť, když to provozoval i před vyjevenou snoubenkou, která ho navštěvovala. Když jsem mu to vytknul, kontroval zase tím, že já hrozně chrápu. Což ovšem nepopírám.“
„Když jsi měl dietu, co tvoje duševní zájmy?“ zeptal se jeden máklý politolog. „Sledovals dění?“ dodal přísně.
„Pouštěli furt kanály českejch televizí,“ povídám, „nahlas. Zvlášť jeden nahluchlý bývalý oficír, který navíc buzeroval udřené sestřičky, jak někde na cvičáku.“
„To je neakceptovatelné,“ konstatoval předseda Klubu Za starou Prahu.
„Tak jsem se zahalil do velkého ručníku, podobně jako Caesar, když ho bodali v senátu. Nebylo to ale nic platný – stoupal mi z té obrazovky tlak. Horší než hadička do pimpase.“
„No, ale už seš zaplaťpánbu zase mezi náma,“ pravil předsedající té intelektuální sleziny. „Vítej. A my se, přátelé, vrátíme k tématu Baumgartnerovy hierarchie hodnot.“
Nijak jsem to nekomentoval.
Mlčel jsem. Do diskuze se nepletl.
Akorát jsem si pomyslel: „Vy, hoši, o tom víte tak leda hovno…“
