Popeláři v našem dřevním kapitalismu

Dostal jsem nápad, udělat z jedné z postav svého nového televizního filmu popeláře. „Odpadkáři“, jak popeláře navrhuje přejmenovat jeden moula z Ústavu pro jazyk český, projíždějí naší ulicí, v moderním „kuka voze“, vybaveném kamerovým systémem a perskými koberečky. Mladý brýlatý řidič si nezadá s pilotem Boeingu 747.

Potřeboval jsem některého z odpadkářů vyzpovídat, ale protože jezdí nepravidelně, nebudu přece postávat celou noc před domem. Učinil jsem asi dvanáct telefonátů, od magistrátu až po Pražské služby, ale tam byrokrati, na něž rozhodně neplatí filosofovo, že „do všech lidských bytostí jsou zaseta božská semena“, mi kontakty na odpadkáře nevybíravě odmítli poskytnout, tito se prý stejně nesmějí k ničemu vyjadřovat, leda přes tiskového mluvčího, který ale zřejmě podepsal slib mlčenlivosti.

Marně jsem jim vysvětloval, že nemám v úmyslu točit kritický dokument do Černých ovcí, ale hraný film se zábavnou postavou popeláře. Podivné  mlžení a zapírání odpadkářů mě nakonec přivedlo k domněnce, jestli se v popelářské lobby náhodou taky netuneluje, jako třeba v Dopravních podnicích. Z telefonátu s jedním z referentů jsem dokonce začal mít dojem, jakoby odpadkáři byli pro občany jakousi tajnou  organizací, která je i není.

Znejistěl jsem a vzpomněl si na Kantův filosofický axiom, že totiž to, co subjektivně vnímáme jako „věci“, jsou vlastně pouhé „představy“ v naší mysli. Popeláři tedy de facto možná ani neexistují, pouze jako subjekt v mé pomýlené hlavě. Kdo to pak ale v naší ulici dvakrát týdně s rachotem přikuluje popelnice do nitra kukačky? Z psychického traumatu mě naštěstí vyvedl přítel, který se z jedním z odpadkářů zná a tento je ochoten se se mnou sejít na pivu. 

„Vykašli se na ně, na klotový rukávy“, potykal mi hned ten bodrý chasník, s dvoukilovým svazkem klíčů u pasu, když jsme pozvedli půllitry. „Nedávno klekla jedna stará kukačka, kterou šéfové nedali na technickou kontrolu. Vodnesli jsme to my, páč musíme před šichtama dejchat do balónku.“

Vyprávěl mi, co všechno nacházejí popeláři v popelnicích a kontejnerech: použité dětské plíny, mobily, playstationy, zlaté náušnice…často zánovní oblečení (před vilami obývanými cizinci navíc pečlivě uložené v igelitových sáčcích s cedulkou „málo použité“), neochozené boty, před Tescem v kontejneru občas dokonce nové bundy, jež zákazníci vrací kvůli drobnému kazu, pomeranče, banány, pecny chleba, kuřata, vánočky, dorty, atd.

 Popelář zvedl nohu se značkovou polobotkou a pronesl: „Kapánek jsem to tady přilíp a – jako nový. Naše starý choděj oblíkaný jak hraběnky!“Ovšem také se zmínil, jak v kontejneru našel zdevastovaného bezdomovce, kterému bylo jedno, že mohl skončit ve šrotovně, protože už nechtěl žít… A tak jsme se dostali k zoufalé situaci v naší zemi, která je v rozkladu, kde justice absurdně někoho soudí za půjčky pokládané za úplatky, zatímco kmotři se posmívají okradeným občanům ze soukromých tryskáčů.

„Ale i po špatné sklizni je třeba zasít znovu,“ pronesl náhle k mému úžasu popelář. Přiznal se, že v kontejnerech nachází taky knihy a ráno, když přijde z šíchty a nemůže usnout, si je čte. Doma jsem si vyhledal ten citát – je z filosofa Senecy.

Začetl jsem se do díla toho pána a doporučuji je všem, nemusíte do knihovny, dá se najít i v popelnicí. Svou moudrostí snad i trochu pomůže občanovi snášet „střely a šípy doby“, najít paprsek  povzbuzení a naděje v marasmu, jenž nás všechny obklopuje a dusí.