Patnáct volů za minutu

Seděl jsem v hospůdce Pod schůdky a z vedlejší místnosti ke mně doléhaly hlasy štamgastů. Vévodil jim náš soused. Každé druhé slovo toho dobrého muže bylo vole. Stopnul jsem si, že těch volů bylo přesně patnáct za minutu!  

V Riegrových sadech jsem viděl půvabnou dívenku, která čekala na chlapce a její první slova, když fešák dorazil, byla: „Kde seš tak dlouho, vole?“ „No sem se zdržel, vole…“ Jeden můj známý, spisovatel, rovněž svoji ženu zásadně neoslovuje jinak než vole. Ale proč ne třeba krávo? Obojí přece patří mezi užitečný dobytek. Jeden z českých předsedů vlády nešetřil ani před kamerou označením kastrovaného býka, a ještě se tím pyšnil. O našem prezidentovi nemluvě, zedníci makající naproti v baráku mají proti němu výrazivo klášterních novicek.

Zpět k volovi. Dočetl jsem se, že oslovení vole může být sice nadávka, ale také se užívá jako konverzační vsuvka, místo třeba někdejšího „čéče.“ A že si tak Voskovec s Werichem říkali běžně. Ano, ale spíš něžně. A jak píše pan Werich, šetřilo se tím, a bylo to vždy v určitém kontextu jako kontrapunkt k jejich filosofickým sentencím. Pak to  působilo komicky – avšak inteligentně.

Z hluboké studny českého jazyka se prý průměrně používá 5 000 slov. Já bych to při četbě novin, zvlášť bulváru, odhadoval tak na 999. Avšak, když se nám ti volové množí víc než rusi domácí, hrozí nebezpečí, že toto substantivum jednou ovládne slovní zásobu současníků prakticky zcela.

No nemám pravdu, vole?