Jak prezidenti Zeman a Si Ťin-pching zdrhli na pivo...

V Lichtenštejnském paláci se čínský prezident naklonil k českému a pošeptal mu: „Če – li i – ťing jou – i tien mej – jou i – ś.“ Zeman, známý polyglot, klopýtavě přikývl: „ Jou – čcgi – š´ Krnda!“  

Kdo by čirou náhodou neuměl čínsky, v rozhovoru šlo o to, že už je tam ty kecy /Krnáčové/ nebaví, radši půjdou na pivo. Přes klozet uprchli ochrance a skončili na lavičce na Maltézském náměstí, kde si je někdo takto vyfotografoval:

Vcelku jim ale nikdo nevěnoval pozornost, protože bylo absurdní, že by to mohli být oni, když měli v tu dobu sedět v Lichtenštejnském paláci za hradbou otrávené policie. Asi dvojníci. Nebo že by to byli opravdu oni?

Seděl jsem opodál na předzahrádce kavárničky, a protože přešli do angličtiny, zaslechl jsem úryvky jejich hovoru, prokládané hojnými doušky piva.

„Živnobanku už mám, aerolinky, pivovary,“ liboval si čínský prezident a při té příležitosti si objednal další sklenici zlatého moku. „Fotbalovou Slávii…ještě chci Národní divadlo…“ „Národní divadlo ne…až po volbách, moc prosím…“ Zaškemral Zeman. Si Ťin-pchin se náhle zartěl: „Tyhle polobotky, příteli, cos mi věnoval jako státní dar, mě hrozně tlačí…“ Zeman zbledl.. „Ale byly vyrobeny přesně na tvoji míru, Si,“ zablekotal omluvně. „U nás,“ povídá Ťin-pchin a odkopl botu, „bych takového ševce hned poslal do lágru!“ 

Když zahanbený Zeman típal stého špačka, všiml si na zemi destičky s vyrytým nápisem, že se posadili na Šípkovu lavičku pravdoláskaře a kavárenského povaleče Václava Havla. Vyskočil, jako když ho píchne do zadku. „Kam spěcháš, Miloši, vždyť je tady rajský klid. Jak napsal náš velký básník Li Po:

Jen vypij, bratře, tři sta číší,

strast opustí tě jako žena líná

a budeš svoboden:

když v světě smutků víc než číší – zbývá

být věčně opojen!“

U chodníku zaskřípěla kola vozů ochranky a s tasenými pistolemi udělali kolem státníků kruh. „Miloši, co kdyby vás, vy vole, tady někdo nachytal z bulváru,“ řekl Ovčáček servilně vyčítavě.

Prezident si povzdechl a s čínským protějškem s jednou botou - oba už měli mírně naváto - zamířili k limuzíně. Zeman se však, zapomenuv na svoji neuropatii i hůlku,  rychle vrátil a dožahnul zbytek výtečného, zatím ještě českého ležáku…