Pokecat si s vysavačem

Od rána si lámu hlavu, co měl kancléř Mynář na mysli, že důkaz neexistence Peroutkova článku není pro něj důkazem neexistence. Zavolal jsem o pomoc římskému filosofovi Ciceronovi, ale nebral telefon.  

Rozhodl jsem se tedy, že radši vyluxuju byt, než se žena vrátí z práce. Mám na to pomocníka, kamaráda Frantu. Je to chytrý robot, roztomile kulatě vypadá, kapku jako UFO. Mrká na mě barevnými světýlky, rotačním kartáčem hrne do břicha prach a nečistoty, v čemž mu pomáhají po stranách vířící fousky. Je velmi inteligentní, ovšem i tvrdohlavý.

„Kam to jedeš?“ ptám se ho například, když se málem zamotal do šňůr od počítače. „Tak si to dej pryč, troubo!“ odsekne mi. Ale ze schodů nikdy nespadne. Jednou ovšem zajel pod postel, tam se dostal mezi krabicemi do pasti a já ho musel po čtyřech lovit.

Občas jdu za ním a koriguju ho ovladačem – trochu víc doprava, či doleva. To nemá rád. Přestane spokojeně brumlat a zasekne se. „Bacha, hele!“ ozve se,  „jednou jsem sofistikovaně naprogramovanej,“ povídá, „tak se mi do toho nemontuj, technickej ignorante !“ V tom má pravdu.

Jakž takž toleruje, když ho vezmu opatrně do náruče a poponesu na místa, která potřebují vypucovat nejvíc. Trochu sice zavrčí, ale pak zakmitá fouskama a důstojně, jak stará želva, šmejdí po parketách. „Největší bordel máš ve svým pokoji,“ brumlá Franta, „tvoje žena má recht. Už sem napůl udušenej!“

Tak ho vypnu, vyčistím mu bříško a načechrám kartáček, a jede se dál. Aktivuju  na něm oranžové světýlko ÚV záření, které likviduje mimo jiné roztoče a vajíčka blech. Blechy u nás doma nenajdete.

Když se Franta vybije, pískne, chvíli se motá jak ožralej, a pak zamíří do nabíjecí základny, šikovněji, než já do garáže. Nechci tady dělat výrobku reklamu, ale já k němu mám jakýsi antropomorfní vztah, zálibně ho pozoruju a coby opravdu technický mimoň si někdy myslím, jestli nemá uvnitř schovaného mužíčka, který to všecko řídí.

„A ted si dáme eště předsíň, Franto,“ poponesu ho. Vtom odemyká dveře žena. „Ty tu máš návštěvu?“ ptá se. Odpovídám, že jen tak klábosím s vysavačem Frantou, a ona se na mě tak zvláštně podívá, to víte, přece jen už mám určitý věk. Nadhodím raději problematiku Mynářovy věty a ona praví, že na takové kraviny nemá čas.

Franta ji přátelsky, jako pejsek na uvítanou, ťukne jemně do nohy a odvrčí do nitra bytu…